Oslava

Etnograf Tomáš Ryška pozoroval medzi rokmi 2001 a 2012 účastníkov humanitárnych projektov vedených kresťanskými organizáciami v severovýchodnom Thajsku. Pochopil, že motivácie, predstavy a záujmy jednotlivých zapojených osôb môžu byť často až protichodné, spoločne však vytvárajú synergiu, ktorá dovoľuje projektom zmysluplne fungovať. Vysvetľuje to na nasledujúcom príklade z oslavy narodenín detského domova New Life.

„Venkovní prostor dětského domova New Life se postupně zaplňoval lidmi různých národností, věkových skupin či historií, které spojoval společný zájem o tuto křesťanskou rozvojovou organizaci. New Life toho dne slavil patnácté výročí své existence. Hosté postávali v menších skupinkách, aby více či méně nuceně konverzovali. Každá skupina představovala vlastní, specifické množiny zájmů a motivací.

Jak jsem pozoroval lidi stojící okolo, nositelé těchto různorodých a nezřídka odlišných zájmů a motivací se drželi pospolu. Křesťanští humanitární pracovníci a misionáři se bavili s takovým nadšením, až jejich konverzaci prostupoval hlasitý smích. Thajští vládní úředníci postávali tiše bokem. Děti běhaly okolo, některé postávaly po boku zahraničních hostů a podporovatelů, kteří působili spíše nejistě, s rozpačitými úsměvy na tvářích. Ředitel domova, osmačtyřicetiletý Američan jménem John, pozoroval nervózně své zaměstnance, kteří dokončovali poslední přípravy, aby slavnost mohla začít, zatímco si vyměňoval přátelské pozdravy s významnými hosty. Pozornost médií upoutala malá skupinka bokem stojících členů horského etnika Akha v tradičních krojích, jejichž děti patřily mezi chovance domova.

Dveře budovy, která stála uprostřed areálu New Life a sloužila domovu jako kostel i místo pro každodenní lekce studia Bible, se konečně otevřely a hosté byli pozváni dovnitř. Zcela nově vymalovaný interiér tematicky zkrášlovaly fotografie patnáctileté historie dětského domova. Skutečnost, že jsem znal většinu dětí z fotografií, pro mě byla milým překvapením. Uvědomil jsem si, že jsem také součástí historie této rozvojové instituce.

Hosté se postupně usazovali na židle dekorované bílými, slavnostními potahy. Podobně jako před chvílí venku, i zde si jednotlivé skupiny sedaly pospolu. Vládní úředníci a významní donoři zaujali místo v čele, akhaští rodiče naopak využili místa v poslední řadě, ostatní hosté se usadili uprostřed. Čelní stěnu prostorného interiéru zdobil velký dřevěný kříž a žlutá stuha s vyšitým sloganem ‘15th New Life Children‘s Home Anniversary’. Ceremonie začala zpěvem a modlitbami.

Následovalo několik projevů. První proslov přednesl zástupce thajské vlády, který dychtivě poděkoval vedení domova New Life za záslužnou práci pro chudé. Zdůraznil vládní snahu umožnit lidem z hor školní vzdělání a rozvoj, neopomněl poukázat na klíčový význam blízké spolupráce mezi domovem a thajskými úřady. Dalším řečníkem byl člen správní rady New Life. Poukázal na úžasnou práci, kterou domov vykonává pro potřebné a zdůraznil, že pokud by horské děti nezískaly příležitost, kterou jim New Life nabízí, neměly by příležitost získat vzdělání.

Poslední projev byl v režii ředitele domova, Johna: “Vy i já máme zodpovědnost vůči světu kolem nás. Po celém světě jsou skupiny lidí, zejména děti, vystaveny utrpení. […] Většina dětí, které jsme mohli přivítat v našem domově, jsou sirotci nebo děti v ohrožení. Jejich rodiče jsou narkomané, kteří nemají o vlastní děti vůbec žádný zájem. Některé děti viděly své rodiče umírat. Ostatní jsou ve vězeních za různou trestnou činnost. Někteří rodiče své děti dokonce prodali. Od prvního okamžiku, kdy nám bylo požehnáno, abychom zahájili naši činnost, jsme dokázali zachránit mnoho dětských životů. Kromě lásky a péče, kterou ve svých domovech nikdy nepoznaly, získaly příležitost studovat. Vzdělání jim zajistí dobrou budoucnost. Pokud by neexistoval New Life, naše děti by neměly žádnou šanci získat vzdělání.”

Zatímco ředitel dojemně popisoval nešťastné osudy dětí, pozoroval jsem publikum. Některé starší dámy ze zámoří utíraly slzy malými kapesníčky, Thajci v prvních řadách nehybně seděli, zatímco misionáři za nimi pokyvovali souhlasně hlavami. Rodiče akhaských dětí seděli tiše vzadu. Jelikož většina proslovů byla pronesena v angličtině a zbytek v Thajštině v doprovodu anglicky mluvícího tlumočníka, horští rodiče hovořící pouze jazykem Akha neměli možnost projevům rozumět.

Zatímco se v představách okolo sedících posluchačů měnili ve zlá monstra, která dokážou vyměnit vlastní děti za televizi či v narkomany a kriminálníky, horští rodiče byli hrdí, že nyní jejich děti patří do světa, který jejich ratolestem zajistí zářivou budoucnost. Nebylo nic lepšího, co by mohli udělat pro blaho svých dětí, než jim zajistit příležitost vyrůstat v křesťanském domově, domnívali se.

Seděl jsem po boku Akhaských rodičů a pozoroval dynamiku, která obklopovala tento paradoxní moment. Právě tehdy jsem si uvědomil, že zájmy každé z výše zmíněných skupin, byť mohou být vysoce protichůdné, vytváří synergii, která umožňuje dětskému domovu New Life úspěšně prosperovat.“

TOMÁŠ RYŠKA je sociálny antropológ a ekonóm. Uskutočnil dlhodobý výskum v juhovýchodnej Ázii. Je autorom knihy Svět bílého Boha: příběh moci bezmocných a niekoľkých dokumentárnych filmov, za ktoré získal viacero ocenení. V súčasnosti pôsobí na Katedre sociálnych vied Filozofickej fakulty na Univerzite Pardubice.

Celý text vyšiel v publikácii Globálne vzdelávanie – kontext a kritika, ktorú vydala Živica v spolupráci s Technickou univerzitou vo Zvolene. Publikácia získala cenu rektora zvolenskej univerzity. V súčasnosti je pripravovaná jej dotlač, objednať si ju môžete na [email protected].

Páčil sa Vám tento článok? Podporte nás.